Loupak.cz - Vtipy

Schovává pod lavicí jakési předměty a píchá jimi všechny žačky okolo sebe.

V posteli se povaluje muž. Dlouho do noci. A stále dokola si šeptá: „Bože, jsi, nebo nejsi?”
Tu se náhle ozve z nebe hlas: „Neexistuju, to víš, že neexistuju. A už konečně spi!”

Bezdomovec na Václaváku zdraví cizince: „Welcome to my living room!”

O’Brian je na výletě na Sinaji. Trochu se opozdí za výpravou a za chvíli neví kudy kam. Je ztracen. A najednou, v dálce - oáza! A v ní obchod!
Přišourá se tam, celý zchvácen, a hned k obchodníkovi. Ten sedí před kvelbem a čte si Jerusalem Post. O’Brian ho žádá o vodu! Obchodník jen mlčky ukáže rukou nad sebe. Nad obchodem visí cedule „Moishe Teitelbaum - kravaty”. Vysvětluje trpělivě: „Bohužel, nemám pro vás žádnou vodu na prodej. Kravaty - prosím. Výběr zdaleka v okolí největší. Značkové a konfekce. Množstevní slevy. Vodu však - bohužel.”
O’Brien zuří: „Cožpak nevidíte, že jsem se ztratil? Že jediné, co potřebuji, je voda? Víte, kam si všechny ty kravaty můžete napchat?”
Mojše se nevzruší: „Není od vás pěkné být na mě hrubý. Myslím, že jsem vám udělal velmi kvalitní nabídku. Chcete kravatu? Lepší obchod široko daleko nenajdete! Nechcete? I tak jste byl u nás vítaným zákazníkem. Skutečností však nicméně zůstává, že vodou neobchodujeme.”
Na O’Briena jdou mdloby.
„Co se vody týče,” pokračuje Mojše, „mohu vám dát radu. Zhruba třicet minut cesty tímto směrem naleznete Restaurant u Maxe - rozumějte, Maxe Teitelbauma, mého bratra. Vody, kolik hrdlo ráčí.”
O’Brien zmobilizuje všechny síly a odchází naznačeným směrem. Mojše opět usedá před obchod a pokračuje ve čtení Jerusalem Post. Po dvou hodinách, když už má přečtené všechno, i finanční trhy, vrací se z naznačeného směru O’Brien. Sotva se doplouží. Mojše se zajímá: „Vzácný příteli! Snad jste ten vyhlášený restaurant neminul?!”
O’Brien klesne na kolena: „Samozřejmě, že jsem ho našel. Minout jsem ho nemohl. Ale Max mě tam odmítl vpustit bez kravaty!”

Byli dva bezdomovci: jeden vykastrovanej a druhej zahalenej v pytlovině.

Medituje Pepa: „Někde jsem četl, že člověk se musí umět sám sobě zasmát.”
„To vám závidím, vy ze smíchu nevyjdete celý život!”

Sára je na smrtelném loži a prosí manžela: „Khon, slib mi, že až umřu, že půjdeš za rakví s mojí matkou.”
„Tak dobře, Sára, já ti to slibuju, ale upozorňuju tě, že budu mít zkaženej celej den.”

Usmrkanec je dítě, které má každou chvíli rýmu.

Ptá se blondýnka v oděvech prodavače: „Prosím vás, co je tohle za oblečení?”
„To je pyžamo,” ochotně vysvětluje mladý muž. „Obléká se na noc. Chcete si vybrat?”
„Ne, děkuji. Já v noci spím.”

Soudí kapesního zloděje. Soudce se ptá: „Obžalovaný, popište podrobně, jak jste nepozorovaně vzal poškozenému z uzavřené kapsy peněženku?”
Obžalovaný: „Pane soudce, to nemyslíte vážně? Za takové lekce beru 2 000 Kč za hodinu!”